Zemětřesení pod širým nebem a moje kuchařské pokusy :-)

Minule jsem slíbila další vyprávění našich "dobrodružstvích". No dobrodružství...ono to bude...no řekněme si to otevřeně a bez zastírání...bude to o JÍDLE :-) V sobotu je vždycky tradiční sanitární den, kdy se nic nedělá, odpočívá se a protože nás čekali ještě dva dny volna, tak jsme si říkali, že bychom si v neděli (2.11.) udělali český večer. A že budeme vařit vepřo knedlo zelo :-) No „budeme“ znamenalo, že budu vařit JÁ a kluci mě budou jen psychicky podporovat!!! :-D Z čehož jsem měla velkou radost :-D I když zásluhu musím přiznat Tomovi (koupil maso) a Lukynovi, který dodal knedlíky a kyselé zelí (přišel mu balíček z domu :-) ). A možná i Honzovi za psychickou podporu :-)

 Než jsem šla vařit (kluci určitě uznají, že to tak musím napsat), tak mě Tom vytáhl, že se půjdeme podívat na festival pořádaný Univerzity of Tsukuba. Nooo, popravdě jsme tam nakonec nedorazili, protože jsme se usídlili v jednom parku, kde byla rozhledna a jezírko, kde byli obří kapři! Ti lezli až jako úplně až na břeh! Mazec!!! :-) Podle mě, kdyby mohli, tak přijdou až z náma poklepou na rameno a řeknou: "Nemáš housku?" 

Tak jsme tak seděli na lavičce a vykládali, když najednou se začala lavička nějak třást, tak jsem se zamračila a říkám si: proč jako ten Tom kope do tý lavičky! No a pak jsem si všimla, že je zemětřesení. Japonci si přestali hrát s frisbee a jen koukali, co bude. A pak to přešlo. Ale bylo to celkem blízko, epicentrum bylo kousek od Tsukuby. Je fakt, že to bylo venku zajímavější! A míň jsem se bála, ale pořád je to nepříjemný :-) Sranda byla, že mi pak Tom říká: no ale já si prvně myslel, že to děláš ty! :-D Pak jsme zašli do jednoho nákupního centra blízko Tsukuba station a tam byla úžasná palačinkárna. Dala jsem si wafle, viz obrázek (a prosím Honzu, aby se mi nesmál, že tu fotím jídlo :-) Protože celý tento příspěvek je vlastně o jídle.) Bylo to vynikající a to prostředí bylo taky fajné :-) Mezitím, co jsme si užívali odpoledne, tak Lukyn se při cestě na nákup ztratil :-) Příště si přiváže na nohu provázek a klubko nechá v Ninomiya Housu, aby trefil :-D

Pak jsme dojeli a já jsem teda začala vařit. Byla to zábava, baví mě vařit pro více lidí a pak na ně koukat, jak jim to chutná J Mnozí můžou poznamenat, že kluci jsou chudáci pokusní králíci pro moje kuchařské experimenty! Ale to není pravda! J No a myslím, že jsem provoněla půlku Ninomiya Housu :-D Aspoň to říkal Honza, když pak dorazil J K vaření jsem si pustila Afriku hlavně kvůli tomu, že s doktorem Žábou, baronem Ringhofferem, Jarouškem a bratrem otcem blbcem Cyrilem Metodějem to šlo jedna báseň J Možná jsem už s těmi Cimrmany protivná, ale máte smůlu, protože je mám ráda J Jako důkaz tu mám fotky našeho českého posezení. Výborná byla hláška Honzu, když došel, tak říká: "Hele, ale to je fakt jako v ČR! To je dobrý!!" J Při jídle se mlčelo, zřejmě to každému chutnalo…mě teda moc. Se musím pochválit sama, páč nikdo jiný to za mě neudělá! :-D Nebo ano? Kluci? Bylo to OK? :-) Myslím, že bylo, aspoň to říkali :-) 

Potom tu byl na týden prof. Málek, tak jsme si udělali ještě další český večer, tentokrát čistě "pardubický" večer. A tedy přišla i moje kulinářká šance. Podávala jsem vepřové řízky s bramborovou kaší...doufám, že chutnalo, protože jsem z toho byla prvně opravdu nešťastná. Neměla jsem mouku (ještě jsem jí "nepotkala" v obchodě a prostě nevím, jak vypadá :-) ), takže to bylo bez ní...Ale tak prý chutnalo, tak zřejmě ano :-) Bramborovou kaši jsem nemusela ani dělat, protože japonské brambory se prostě rozvařili...:-D

Takže si tu tak debužírujeme a užíváme českého jídla z japonských surovin...no je to občas sranda ;-) Příště snad už konečně dokončím to Tokio a Nikko....už je to ostuda, já vím ;-) Mějte se :-)